14. kapitola

6. ledna 2012 v 23:10 | lina |  Key to the Atlantis


Celá tahle kapitola je naprd...ale je fajn, že se aspoň v nějakých částech hneme dopředu...
Styx je děsné emo....
Pergamos je stále úžasný...
A celá tahle povídka prostě nestojí za nic!
A začínám se v tom příběhu tak trochu zamotávat...teda pořád směřuju k cíli, jen jsem to vzala nějakou oklikou....



V hospodě to vřelo. Nejlepší zápasník v páce právě porážel svého tisícího soupeře. Úspěšně. Pak se rozrazily dveře, dovnitř zavál studený noční vítr a vstoupila ta nepodivnější skupinka, jakou kdy osazenstvo Pouštní růže vidělo. Dvě ženy, z nich se jedna se lascivně rozhlížela a dva muži. Tedy spíš jeden kluk v kápi a úředník, a úředníci muži nebyli. Na tom se všichni shodli. Sledováni si sedli ke stolu v tom nejtemnějším koutě.

Prsatá Leanit se šikovně přitočila a pak hlasitě zalapala po dechu. Kluk si sundal kápi.

"Co vám můžu nabídnout?" zeptala se mazlivě a hodila očkem po pěkném cizinci.

"Čtyřikrát ambrosii," odpověděla Lissa, protože Pergamos se vyhýbal číšnici pohledem a Cerasus cosi čmáral do těch svých pergamenů. Sidonie na Leanit přezíravě hleděla.

"Hej ty holobrádku," zařval šampión na Pergama.

"Co kdyby sis zkusil vydělat," řekl posměšně a kývl hlavou na hromádku zlatých mincí.

"Pergame," zašeptala varovně Lissa, ale mladík se jen usmál. přihlížející vytušili, že za tím úsměvem se neskrývá nic dobrého a měli pravdu. Jen šampion byl zaslepený svými svaly, že ani nepomyslel na to, že by mohl být někdy poražen, natož takovým usmrkancem.

***

Šampion pevně uchopil mladíkovu ruku a stiskl, aby mu dal poznat svoji sílu. Pergamos nehnul ani brvou. Zápasník znervózněl, zatím nikdo nereagoval takhle klidně (A/N : protože nikdo nebyl taková Mař....*zlověstná aura za jejími zády jí nedovolí pokračovat*), ani náznak nervozity od jeho protivníka, znervózňoval jeho.
Rozhodčí, ukázalo se, že je to hospodský, protože najednou byla celá Pouštní růže na nohou a připravená sledovat tenhle zajímavý zápas, jim dal pokyn, aby začali. A tak šampion zatlačil, ale ruka mladíka se ani nepohnula. Zatlačil víc, ale ten malý parchant se na něj vědoucně šklebil. Pak, šampion ani nevěděl jak, ležela jeho ruka pevně přitisknutá na stoje.

"Cizinec vyhrál," oznámil překvapenému a ztichlému publiku hospodský.

"A moje výhra?" staral se cizinec.

"Tady," přistrčil k němu hospodský kopičku zlata a Leanit se k němu přitiskla.

"No nejsi ty zajímavý," zapředla a položila mu ruku kolem ramen. Pergamos ji otráveně odstrčil a začal zlato sypat do měšce.

"Podváděl," zaječel teď již bývalý neporažený šampion. "Určitě podváděl! Podívejte se na něj, vždyť je jen kost a kůže! Jaká může být jeho síla," hulákal.

Pergamos dál nezaujatě sypal vydělané peníze do bezpečí. Pro bývalého šampiona to byla poslední kapka do příslovečného poháru trpělivosti. Se zuřivým výkřikem se začal sápat na Pergama. Ale amatérský boxer se nemůže rovnat trénovanému zabijákovi, takže jeho pokus popadnout Pergama a mrštit s ním o zeď skončil neúspěchem a dalším ponížením, protože skončil (A/N : A my se nedivíme) na zemi, přesněji řečeno na rozmašírované židli.

"Půjdeme?" zeptal se Pergamos svých společníků a Lissa radši přikývla. Už takhle na sebe přitáhli víc pozornosti než bylo milé.


***

Zebeida zazvonila. Chvíli se nic nedělo, ale pak se dveře jejího pokoje otevřely a dovnitř vstoupil Styx.

"Chtěla jsi něco?" zeptal se s tím svým záhadným úsměvem.

"Já..chtěla…chtěla jsem ti poděkovat. Za to předtím, však víš. A taky slíbit, že budu hodný vězeň a budu jen sedět a trpělivě čekat, než mě Pergamos zachrání a taky bych si dala něco k jídlu," vyhrkla. Styx ji sledoval.

"Myslíš, že přijde? Přijde a vysvobodí tě?" zeptal se nakonec a usadil se na židli.

"Nemyslím. Já to vím, potřebují mě," odpověděla.

"Ale to mi taky. A bez boje, bez toho tě jít nenecháme," řekl jí.

"Ale, oni jsou ti hodní, ti co chtějí zachránit svět, před ní," zašeptala, jako by si myslela, že ji Pella uslyší.

"Opravdu? Předpokládám, že ti řekli příběh o Pelle, o tom, jak začala nenávidět světlo, unesla svého syna a pak ho zabila," začal a Zebeida kývla.

"Nebudu to vyvracet. Sice jsem nebyl u toho, když se Atlantida potopila a Zariaspa zemřel, ale za jeho smrt pravděpodobně může ona. Chci ti vyprávět o chlapci, který se narodil s vlasy barvy uschlého šafránu a hnědýma očima. Nikdy jsem nezapadal mezi své vrstevníky, jak vzhledem, tak i povahou. Byl jsem na ně moc tichý, moc vážný. Možná proto, že už tenkrát jsem v krvi cítil něco těžkého. Moji rodiče se hodně hádali, otec obviňoval matku, že jsem podvržené dítě, dítě jiného muže, ale protože jsem nebyl podobný nikomu, neměl žádný důkaz. Žili jsme v Alexandríi, ještě tenkrát byla hlavním městem a centrem moci.

Pella už byla dávno pryč a Artacon se oženil se smrtelnou dcerou náčelníka Drangienského kmene. Zajistil tak pokračování svého rodu. Po tom, co Artacon zplodil 10 synů (a 5 dcer) se odebral do ústranní, kde i zemřel. Tenkrát vládl Artaconův vnuk. Nějak se mu doneslo, že v jeho městě žije chlapec, který má rezavé vlasy. Dítě, které po staletí hledali a tak pro něj nechal poslat. Nechápal jsem proč mě odvážejí od matky, vyváděl jsem a vzpouzel se. Jenže ona neuronila ani slzu. Prodala mě. Odhodila mě a tak už nemusela snášet tu hanbu a otcův hněv."

Zebeida si tiše povzdechla. Ona taky vyrůstala bez rodičů.

"Dovezli mě do paláce. Oblékli o drahých šatů a krmili mě vybranými jídli. Všichni mě oslovali lirde Klíči a já nic nechápal. Pak jsem objevil knihu, ve které byla napsaná pravda. O tom, že mám moc otevřít Dveře a dovést lidi ke zbrani, která ukončí jejich trápení. Jenže nebylo tam napsáno jak. A já to nevěděl. Ovšem přiznat, že nevím co dělat se rovnalo rozsudku smrti a tak jsem užíval výhody, které mi nabízeli co nejdéle. O pár let později, se objevila výprava, která tvrdila, že našla Dveře a jediné co je třeba, je otevřít.

Tak tedy za velké slávy mě postavili před Dveře. Jenže já ani za ta léta nezjistil co mám dělat. Pořád jsem doufal, že mi nějak, někdo napoví. Že až se opravdu objevím na Atlantidě, všechno mi to naskočí v hlavě. Nestalo se. Hrozně je to rozzuřilo a surově mě zbili. Nechali mě tam ležet, pak se objevila Pella. Ona jediná věděla, že je třeba mojí krve, aby se dveře otevřely. Jenže tenkrát už bylo pozdě. Bylo mi 17, rok, kdy má krev začala slábnout, nakonec se všechna magie vytratí. Snažila se to zastavit, když mě vzala sem do Propadlin, kde se čas zastavil. Ale tělo, to neoklameš. Když jsem se probral, seděla u mě. Zpívala mi a říkala, že jsem její malý chlapeček. Zachránila mě. A taky mi vyprávěla příběhy, z dob, kdy byla šťastná, kdy do jejího života nevstoupil Artacon. Možná, možná, kdyby lidé někdy slyšeli tyhlety příběhy a ne tu smutnou pravdu, dívali by se na ni jinak.

Ale Zebeido, už teď lidé začínají zapomínat. Začínají zapomínat z koho vzešli, obracejí se na nové smyšlené bohy, na samotné Slunce, které od nich každý večer odvrací tvář, protože jsme to byli my, lidé, kdo zabili jeho syna," dovyprávěl.

Zebeida se choulila na posteli a přemýšlela, že vlastně její život byl oproti tomu jeho vlastně procházka růžovou zahradou. "Ale stejně chce zničit svět," odvážila se namítnout.

"Stále. Ale tím zničí i sebe," řekl jí nešťastně.

***

Velbloudí karavana táhla na jih k Alexandríi, když se k ní Pergamova skupinka přidala. Lissa dovedně skryla svoji tvář před krajany, které v ní objevila a Pergamos byl přijat jako ochránce, když předvedl pár triků s mečem. Cerasus to bral jako výbornou příležitost naučit se něco o životě a obchodu karavan, které brázdily pouště a neúrodnou krajinu.

"Jednou to všechno sepíšu a vydám. Budu nejslavnější cestovatel. Zvlášť, když se nám podaří najít At….," jeho snění přerušil Pergamův pohlavek.

"Opravdu chceš, aby nás spoutali a mučili, tak dlouho dokud by z tebe nevymámili nějaké informace a pak tě nechali umřít v poušti?" zeptal se ho. Census si ublíženě třel vrcholek hlavy a pak s ní zavrtěl. A zatímco se ti tři snažili být co nenápadní, Sidonie si užívala pozornosti. Velká většina mužů, ti co neměli manželky, nebo ti co byli na cestách bez manželek, jí k nohám skládala ovoce, jídlo, nosila vodu a drahé látky.

"Ach to je milé," cvrlikala, když jí jeden bezzubý stařec nabídl fíky. "Mmm, jsou výborné." Kousla si do jednoho.

"Chcete?" zeptala se jich, ale všichni jen zavrtěli hlavou.

"Hej, mladíku!" křikl na Pergama jeden ze strážců.

"Drž svoji pozici!" přikázal mu. Pergamos si odfrkl.

"Hned, pane," řekl úslužně a odebral se za vytyčený okraj. Karavana zastavila na noc a všichni začali stavět stany a kreslit ochranná znamení do písku a zapalovat ohně. V temnotě se skrývala hrůzyplná stvoření. Džinové, démoni a duchové beroucí na sebe nejrůznější podoby. Někde v dálce zavyl šakal, ale jinak byla tichá noc. Sidonie si kousla do posledního fíku, obezřetně se rozhlédla kolem a vytáhla zrcadlo.

***

"Musím jít, nechám ti sem něco poslat," rozloučil se se Zebeidou Styx.

Přešel do hlavní místnosti. Pella už seděla na křesle před zrcadlem, kde byla Daineina nová tvář. Věděl, že ho démonka nenávidí.

"Jsme na cestě do hlavního města, odtud chtějí začít pátrání," oznámila a nehezky se na něj podívala.

"Takže žádné roztržky?" zeptala se zklamaně Pella.

"Ty pořád trvají, paní."

"Skvělé, tady nás nikdy nenajdou. Nikdo neví, kde je tohle místo, jen bohové a já," pochvalovala si Pella.

Jak lidé zapomínali na Stvořitele, vymýšleli si různé bohy a jejich myšlenky a víra se pak stali skutečností. Pořád se Pelly báli, že by je jako První mohla nějak ohrožovat, ale když jim oznámila, že ona není jejich nepřítelem, ovšem ani přítelem, žili spolu v relativním míru. A to i když matně znali Pelliny plány. Když zničí lidstvo, zničí i je. Ale těm arogantním, nebeským stvořením to nedošlo. Dobře jim tak, pomyslel si Styx, ale pak se zase začal soustředit na Daine.

"Cestujeme s karavanou, za dva dny budeme u cíle," dokončila svoje hlášení.

"Dobře. Zkus je zdržet ve městě co nejdéle. Náš plán provedeme při Noci svou úplňků," řekla rozhodně Pella a Daineiiny nyní modré oči se doširoka rozevřely.

"Ale…," vykřikl Styx. Pella se zvedla z křesla, zmizela a nechala je tam.

Styx a Daine se na sebe podívali. A poprvé, poprvé mezi sebou pocítili něco, jako spojenectví.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Guenon Guenon | Web | 7. ledna 2012 v 0:16 | Reagovat

Jen ať mu dá, dědkovi! (já si šampióna představila jako dědka, no:D)
Víš, že ján taky pořád trpělivě sedím a čekám, až mě Pergamos zachrání? :D
Zebeidin proslov byl velice... jako to říct... touching. A líbí se mi představa ničení světa a sebe sama zároveň. To skoro zavání poetičnem:D
A je to vůbec krásný, ty teleskope jeden. Nádherný. Napínavý, dokonce i.
A miluju tě za to, že je tady další. Vážně... Miluju! :D
Takového Pergama člověk prostě k životu potřebuje, byť je jen na papíře (obrazovce:D)

2 nel-ly nel-ly | Web | 8. ledna 2012 v 22:18 | Reagovat

Nevěřim O_O fakt kapitola...
já chci Pergama a Zabeidu, ať je to perverzní jak chce, za to může ten neustálej stín romantiky všude
náhodou, věř si trochu, mě e to moc líbilo, zvláštní, že se v ději ani nemusím moc vracet a Pergamos... no ten sám o sobě je prostě tahoun příběhu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama