11. kapitola

5. srpna 2011 v 17:45 | lina |  Key to the Atlantis
Jááj, jsem na sebe pyšná xD To byl porod toto...Zase se na chvíli vrátíme do minulosti, když mě tyhle flashbacky snad baví víc než normální příběh...ne, ale jsou důležité, ty předchozí, tenhle a i ty co přijdou. I když podle tohole snad už žádné nebudou :) Nechám se překvapit. A vzhledem k tomu, že Zariaspou jsme minule skončili, bylo by hezké jím začít :) Jo a mám mapu ♥





Když se Zariaspa narodil, byla Pella nejšťastnější ženou na zemi. Miminko bylo dokonalé, smálo se na bezzubou pusinkou a koukalo velkýma modrýma očima, jejíma očima. Lidé jí začali nosit dary a malého uctívat. I jeho otec byl nadšen, brával ho na dlouhé procházky a ukazoval mu přírodu a zvěř. Pella se smála, že tak malé miminko tomu nemůže rozumět, ale Artacon se nedal.

Jednou, když seděli venku na slunci se Pella zeptala, zda by svého syna mohla ukázat Měsíci.

"Ne, vyhnal tě, nepamatuješ si to?" zamítl to její manžel. Jenže jí to nedalo, v noci zabalila miminko do plátna a potajmu se vykradla k jezérku, kde ji Artacon poprvé potkal.

"Otče? To jsem já, Pella," zvolala do tmy.

"To vidím. Co chceš?" na temné obloze zazářil Měsíc.

"Přišla jsem…," zhluboka se nadechla a rozbalila plátno.

"Přišla jsem ti ukázat svého syna. Má oči stříbrné jako ty," řekla o trošku sebejistěji. Měsíc na dítě sotva pohlédl.

"Proč jsi utekla, mé dítě? Zapomněla jsi, že jsi bytost tmy a stínu? Jsi z nich utkána, stvořena, potřebuješ je. A přesto hrdě kráčíš po světle," rozleh se silný hlas tmou.

"Nezapomněla, nikdy. Proto jsem dnes tady. Chci, abys věděl, že jsem šťastná a chci, abys i ty byl," vykřikla.

Malý Zariaspa se neklidně zavrtěl. "Jsem šťastný ve své temnotě, nenávisti a zlobě, má drahá," odpověděl jí.

Miminko začalo pofňukávat. "Vlastně jsem ti ještě nedal žádný dar, že?" Pella sebou trhla, pak ji ozářil jediný paprsek měsíční . "A tak ti mé dítě předávám svoji nenávist, zlobu a strach ze světla!" Silný hlas se rozléhal údolím a čeřil vodu v jezírku.

***

"Pane Artacone, královna…něco se s ní děje," přišel za Artaconem jeden z jeho sloužících. "Něco se děje?" zeptal se.

Pella byla vždycky milá, rozdávala úsměvy a lidé ji milovali. Milovali ji, její krásu a milovali dítě, které porodila. Artacon našel svoji ženu v jejím pokoji. Nepoznával ho, na oknech byla černá látka, aby dovnitř neproudilo sluneční světlo a tak se pokoj utápěl v temnotě. Pella seděla uprostřed postele a její světlé vlasy jí zakrývaly obličej.

"Děje se něco?" zeptal se opatrně. Zvedla hlavu a vlasy odkryly její usmívající tvář. Nebyl to ten milý a láskyplný úsměv. I oči měla jiné. Měly v sobě skrytou záři a ta bodala jako jehly.

"Co by se mělo dít," řekla a zasmála se vysokým arogantním smíchem. "Můj otec mě nenávidí, kvůli tobě, co by se tak mohlo dít?!"

"Pello, lásko…," došel k ní a natáhl ruku. Vztekle ji odstrčila.

"To napravíme, a kdyby ne. Překonáme to! Spolu, jako rodina," řekl se stopou zoufalstvím svém hlase.

Cítil její změnu a cítil, že už jí není pomoci. Přesto. Byla to jeho žena, matka jeho syna a on ji miloval, celou svou bytostí. "Rodina? Můj otec byl na dlouho dobu má jedíná rodina, stvořil mě. Stvořil mě ze sebe, jak jsem si mohla myslet, že jsem jiná?" zeptala se tvrdě. "Ty jsi jiná. Šla jsi za světlem, vystoupila jsi temnoty, prosím, nevracej se do ní!" žadonil. Ale Pella mávla a jeho to plnou silou odhodilo ven z pokoje. Pak zavřela dveře.

***

"Udělala to zase, jestli to nepřestane nikdo už nepřežije. Měl by s tím něco udělat, jinak to převezmeme my."

Takovéhle šeptání se rozléhalo po hradě, který sál na skále nad jezerem. Od té doby co Artacon naposledy s Pellou mluvil se odehrála řada nevysvětlitelných událostí. Vlastně, lidé si je vysvětlili. Mohla za to jejich královna. Tico pracovali na hradě roznesli do širokého okolí, že se Pella změnila. Že to není ta úžasná královna, kterou všichni milovali, ale šílená žena. Zavírala se v pokoji se svým synem. Nejedla, pila jen vodu a za tichých nocí se hradními zdmi nesl její pronikavý smích.

A pak se stala ta zvláštní nehoda. Skupinu dělníků zaplavila vlna a všechny je smetla do hlubin jezera. Svědci tvrdili, že viděli královnu v okně. A pak se takové nehody začali stávat častěji a lidé umírali. Svědci přísahali, že slyšeli ženský smích.

"Pane," poklekl jeden z vojáků před Artaconem. "Vaše…královna, musíte něco udělat," řekl. Vysoký muž sedící na trůně, král a bůh svěsil ramena a schoval tvář do dlaní. Nemohl ji zabít. Nemohl dělat nic.

***

Pella poodhrnula závěs na svém okně. Na miminko v její náruči dopadl paprsek světla a tak se spokojeně zavrtělo.

"Jsi můj syn, syn temnoty," řekla mu Pella a závěs zase zatáhla. Už měsíce nevyšla ze své komnaty, ale věděla, že jednou, jednou bude muset vyjít. Topení lidí ji přestávalo bavit, už to nebyla žádná zábava. Co takhle vyzkoušet její nově nabytou moc? Podívala se na nebe a zamávala rukou, bíle mraky se začaly točit a měnit na šedé a pak černé. V dálce zaburácel hrom. A pak se nebe otevřelo a dolů začaly padat kapky o velikosti citronu a blesky uhodily do prvního košatého stromu, který objevily.

"A co tohle?" zeptala se Zariaspy, který neměl daleko k pláči. "Jen se dívej, děťátko, jednou, budeš pokračovat v mém díle," řekla mu.

Oheň ze stromu rychle přeskočil na doškovou střechu domku a oheň hladově stravoval všechno co mu přišlo do cesty. Z chalupy se ozval zdušený výkřik a pláč. Pella se plně soustředila na dveře, které se bezmocně třásly. Pak ucítila zoufalství a bolest, které k ní ve vlnách proudily a slastně zavřela oči. Zariaspa se rozplakal a Pella ztratila svoje soustředění, dveře otevřely a ven vyběhly plačící děti, jejich rodiče se, ale zachránit nepodařilo.

***

"Pane, byla to ona. Viděli ji. Jaký důkaz ještě potřebujete?" rozčiloval se strážce. "Třeba se jen dívala z okna," omlouval svoji ženu Artacon.

"Pane, není to poprvé co ji někdo viděl při těch strašných událostech posledních dní. Je mi to líto, musíte promluvit s Matkou," řekl ještě jednou. Artacon zoufale sesunul na svém trůně. "Dobře," souhlasil nakonec.

"Je mi to líto, synu, tví lidé mají pravdu! Pokud to měsíční stvoření bude pokračovat, nakonec tu žádný člověk nezůstane!"

***

"Za zmar dvanácti lidských životů, tě Pello, dcero Měsíce odsuzuji k věčnosti o samotě hloubi Matky Země!"
Artaconův rozsudek se setkal se souhlasným mumláním.

"Nemůžeš!" vřískala mladá žena hystericky. "Nemůžeš mi všechno vzít a nechat mě zavřenou!"

"Máš pravdu, nemůžu," zašeptal jí do ucha, když se s ní loučil.

"Má drahá," zašeptal jí do ucha sametový hlas.

"Otče?" zeptala se zmámeně.

"Nemůžou tě zavřít do temnoty, jsi z ní zrozená, není to trest, je to vykoupení."

"Ale otče, vezmou mi syna!" řekla plačtivě.

"To dítě je jako jeho otec!"

"Není, je můj! Je mým synem, synem temnot!" zaječela a oči jí rudě zaplály.

Dva strážci její cely se vznesli do vzduchu, mříže se ohnuly a Pella vystoupila ze své cely.

"Nikdo nemá právo mě od něj odloučit! Ani ty!" Proházela pevností jako sama zkáza. Její oči byly rudé a všechno živé co jí stálo v cestě, potkala smrt. Dorazila k ložnici svého malého.

"Miláčku," zavolala. Děťátko se nespokojeně zavrtělo v postýlce. "Maminka je tady," zašeptala a vzala ho do náručí.

Zariaspa se rozplakal. "Ššš, šš maličký," tišila ho a pak vylétla oknem ven.

*****

Pella rozčileně shodila vázu. Její snaha ničit vycházela naprosto na prázdno. Poslala tornádo, její zpropadený manžílek vztyčil hory, o které se rozbilo. Poslala ledovec, on z něj udělal jezero. Naučil lidi jak se bránit proti záplavám. A Zarispa rozhodně nesdílel matčino nadšení v ničení. Navíc se příliš podobal otci, kterého tak nenáviděla. Dříve modré Pelliny oči ztmavly. Její jediné pouto s ním zmizelo.

"Matko," zavrčel, když ji znovu našel spřádat temné plány. "Můj synáček," přivítala ho.

Observatoř, jak tomu místu říkala, bylo její království.

"Matko? Co kdybys přestala?" Tohle téma bylo jeho oblíbené. Co kdyby přestala? Co kdyby se vrátili na zem k otci? Co kdyby…

"Stále nějaké co kdyby? V našem životě, můj drahý, není žádné co kdyby. Je jen tady a teď! Jsem jen já a ty!" utnula to. "Vždycky to tak nebylo," zašeptal. Šlehla po něm pohledem.

"Jestli mi nehodláš pomoci jdi pryč!" štěkla na něj. Zariaspa smutně zavrtěl hlavou a odešel.

Kdesi na zemi

"Otče?" zašeptal mladík.

"Synu," vrhnul se k němu oslovený.

Zariaspa našel cestu na Zem, když mu bylo deset let. Od té doby se s otcem setkával, poznával jeho způsob života a lidi, o které se jeho otec staral. A líbilo se mu tam, víc než studené království na ostrově jeho matky. Jenže na zemi otec stárl. Potom co Pella odešla se Artacon nechal zbavit nesmrtelnosti.

"Pořád..?" Zariaspa zakýval hlavou na znamení souhlasu.

"Nezmění se, dokud bude na živu," odpověděl.

"Co chceš udělat?" zeptal se bázlivě.

"Něco co ochrání tvůj lid," řekl s tvrdým pohledem.

***

"Co udělal ?!?" zaječela Pella.

"Můj syn? Obrátil se proti mně? Nevěřím." Dlouhé světlé vlasy jí vlály kolem těla.

"Má paní, je to pravda. Naši zvědové potvrdili, že na ostrově jménem Atlantida vyváří zbraň, aby vás mohl zničit," řekl ještě jednou. "Nikdy!" křikla.

***

Zariaspa se zamračeně podíval na nebe, kde se seskupovaly tmavé mraky.

"Mistře? Co je to?" zeptal se ustrašeně jeden z pomocníků. "Myslím…myslím, že má matka, Kereme" (A/N : Jo inspirace na jména je v tahu, ale šeherezáda to jistí :D)

"Rychle svolej všechny," přikázal zatím co se dál s obavami díval na nebe.

"Takže je to pravda? Intrikuješ proti mně? Proti vlastní krvi?"

"Jako, ty když jsi začala ničit otcovo dílo!"

"Tvůj otec zničil mě! A ničí i tebe! Nechej toho, ještě, ještě se ke mně můžeš vrátit."

Zariaspa zavrtěl hlavou. Nemohl, nebylo cesty zpět. Ne teď, ne v tomhle čase. "Nemůžu," řekl.

"Nemůžeš? Nemůžeš?" řekla Pella a kolem ní se začal zvedat ledový vítr.

"Spusťte to!" snažil se překřičet silný vítr, který už vířil všude kolem. "Ale mistře, vy…," snažil se namítnout Kerem.

"Řekl jsem, spusťte to!" řekl neoblomně. Kerem kývl a s těžkým srdcem stlačil páku směrem dolů.

Pella sledovala jak se Zariaspa chytil za hruď a zhroutil se. Sledovala jak se celý ostrov začal třást, budovy bortit a lidé nasedat na čluny. Sledovala jak se její syn rozplynul a celý ostrov se potopil a ona nemohla nic dělat. Její tornádo dokonalo dílo a Atlantida zmizela pod mořem.

***

Pergamos se prudce posadil a svíral si hruď. Právě měl ten nedivnější sen. Nejhorší na něm bylo, že nebyl je náhodným pozorovatelem, ale on ho přímo prožíval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nel-ly nel-ly | Web | 5. srpna 2011 v 18:47 | Reagovat

No, nebudu tvrdit, že jsem si všechno pamatovala, ale to neznamená, že se mi to nelíbilo. Bylo to na tvé poměry překvapivě dlouhý, alespoň mi řpišlo, což je potěšující (taky možná proto, ež mě máma furt rušila).
Tyhle flasbacky alá legenda nebo něco podobného se mi líbí :) dokonalost a to zakončení... no alespoň trochu toho Pergama :D

2 Piece Piece | Web | 7. srpna 2011 v 0:16 | Reagovat

Ty víš, že všichni Pergama můžem, ale tohle byla speciálně vydařená část. Já falshbacky miluju, tak možná proto :D Je mi Pelly a Zariaspy líto, ale co nadělam. Byl to doopravdy silný příběh :D Mimochodem...řekla jsem ti někdy, jak moc se mi líbí ty jména?:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama