Kapitola 14. - Záhady

18. března 2010 v 17:30 | lina |  Modré nebe, černá noc

Z nějakých nepochopitelných důvodů je tahle kapitola napsáná v první osobě...
Z dalších důvodů se mi i celkem líbí...první ze série ZZZ....
Kiernan je chůdě v depresi...já jsem nemocná...nadopovaná paralenem, takže až budu psát nesmysly nevšímejte si toho....
Adios amigos....

Anti Sasuke




Jamesova záhada
Jako vždycky když jsem se probudil, padl mi pohled na prázdnou postel vedle té mé. Nerad to přiznávám, ale Tichošlapovo chrápání mi začínalo chybět. Bylo mi divné, že poslal jen jeden dopis. Navíc z Austrálie, nikdy o nikom z té dálky nemluvil. A že mi toho říkal hodně. Vlastně občas víc než jsem chtěl slyšet.
Ještě chvíli jsem přemítal o jeho zmizení, dokud do ložnice nevrazil strhaný Remus. Bez Siriuse jsme nemohli podnikat naše noční výpravy. Takže byl nucen snášet to sám.
"V pohodě?" zeptal jsem se ho.

"Jo jasně," odpověděl a praštil sebou na postel.

Já sám jsem musel vstát, podlaha studila a tak jsem radši rychle běžel do koupelny. Když jsem vylezl ven, na mé posteli seděla Lily. Vesele se usmívala a povídala si s Remem. Chvíli jsem ji tiše pozoroval, pořád jsem nemohl uvěřit, že je opravdu moje. Studené prosincové slunce se jí odráželo ve vlasech a ty doslova hořely.

"Dobré ráno" pozdravil jsem ji a dal jí pusu do těch ohnivých vlasů. Letmo zčervenala.

"Je ti dobře?" zeptala se Rema, ten jen kývl hlavou a zase se zabořil do polštářů.

"Jdeme?" zeptal jsem se. "Jasan," chytla mě za ruku a společně jsme šli na snídani.

V společenské místnosti jsme potkali Kiernan s tím jejím monster psem. Něco do něj hučela a on na ni hleděl.

"Hola, černovlásko," pozdravil jsem ji.

Roztržitě na mě mávla rukou a zase stočila pohled na to psisko.

"Zase je divná, od posledních Prasinek, že by jí Sirius tak chyběl?" zeptala se mě Lily.

Obdivoval jsem ji za to, že se o Kiernan vůbec stará, nebyly si nějak blízké. Když jsem jí to řekl jen se zašklebila.

"V podstatě nás dala dohromady," narážela na naše první vynucené rande, které nedopadlo vůbec špatně. Ruku v ruce jsme vstoupili do Velké Síně a spustili poprask. Usadili jsme se naproti Carolin a Maggie. Ty se na sebe koukly a rozesmály se.

"Zaplať," prohodila Maggie a nastavila ruku.

"Vy..vy jste se vsadily?" vyhrkla nevěřícně Lily. "Vy obludy," zavrčela na ně, ale taky se smála.

"A kolik jsme stáli?" zeptal jsem se.

"Galeon," odpověděla mi Maggie.

"Jen? Tak málo?" Dívky se rozesmály.

Zabloudil jsem pohledem ke Kiernan, vypadala bledá, stejně jako Remus. Asi toho moc nenaspala. Black jí seděl u nohou a nasával pachy jídla. Jako vždycky mi někoho připomněl.

"Počkej tu, musím si něco vyřídit," řekl jsem Lily.

"Nenapsal ti Sirius?" zeptal jsem Kiernan, aniž bych pozdravil. Trhla sebou a Black zavrčel.

"Ne, proč by měl psát mě?" odpověděla a přitom se dívala na psa.

"Kiernan, já..," pořád hypnotizovala to zvíře.

Evidentně se se mnou bavit nechtěla. Dobře. Její problém. Naštvaně jsem se zvedl a odešel. Pochybuju, že si toho všimla.

****
Den uběhl v jednotvárném rytmu. Do ložnice jsem se vrátil po famfrpálovém tréninku úplně vyčerpaný. Remus strávil dnešní den v posteli.

"Je ti líp?" zeptal jsem se ho.

"Mnohem," řekl.
"Co je to tu za bordel?" zeptal jsem se, když jsem zakopl o rozházené krabice. Jedna ze dvou skříní byla otevřená a skoro prázdná.

"Ale něco jsem hledal," odvětil Remus a znovu sebou plácl na postel.

Začal jsem věci skládat zase zpátky do skříně. Narazil jsem na jednu, ve které byla sousta starých fotek. Poklidil jsem ostatní, ale tu jednu jsem si odnesl k sobě. Zběžně jsem je prošel, 11ti letý Sirius na koštěti, já s Remem, naše první proměna ve zvířata, Lily u stromu…počkat..vrátil jsem se o snímek zpátky. Sirius jako pes..velký, černý…Black!

"Ta mrcha!" zařval jsem.

"Co, co?" vyhrkl Remus. Podal jsem mu snímek.

"Kiernan proměnila Siriuse na psa!" Remus se kousl do rtu.

"Ty jsi to věděl! A nic jsi mi neřekl. Kdo to ještě ví? Lily? Carolin? Všichni, kromě mě, co?" pěnil jsem.

"Nebyla to její vina. A ne, neví to nikdo, kromě Brumbála a mě," obhajoval ji Remus.

"Když za to nemůže ona, tak kdo?" vyjel jsem na něj.

"Na to se budeš muset zeptat jí," řekl mi a sebral mi ty fotky. Pořád jsem zuřil, tudíž jsem za sebou nezapomněl pořádně prásknout dveřmi.


***
"Kiernan!" zařval jsem u vchodu do dívčích ložnic. Netrvalo to dlouho a objevila se dole. Popadl jsem ji za ruku a nijak mě neinteresoval ten její zmatený výraz. Posadil jsem ji do křesla.

"Jak to, že ze Siriuse je pes a jak to, že je pořád s tebou?" vybafl jsem na ni. S potěšením jsem sledoval ten její vyděšený výraz.

"Co to..to..není Sirius," koktala.

"Nehraj to na mě, pořád jsem si říkal, koho mi ten pes připomíná!"

"Já…ale na poprvé jsi ho nepoznal," obvinila mě.

"To je teď fuk! Jak to, že vypadá, tak jak vypadá?" zeptal jsem se. Než mi stačila odpovědět,vyřítil se odnikud Black a povalil mě na zem.

"Zatraceně Siriusi, přestaň," snažil jsem se zpod něj dostat. Najednou mě pustil. Kiernan ho držela a cosi mu šeptala. Pak se na mě omluvně podívala.

"Už se nechová jako Sirius, jen jako pes," vzlykla. Pes jí položil hlavu na kolena, já si sedl naproti ní. Pak jsem se dozvěděl celou historii o ní a o psovi. Záhada kam zmizel Sirius byla vyřešena.

***
Kiernanina
Po tom co mě James obvinil, no vlastně neřekl to tak, ale ten jeho pohled. Viděla jsem, že mě z toho obviňuje. Viděla jsem to. Od Gavinova dopisu a od toho co jsem mu poslala nazpět uplynul týden. Houdini byl spolehlivý, věděla, že její dopis donese pořádku. Přesto jsem se užírala obavami. Do svého dopisu jsem toho napsal jen málo. Neřekla jsem co se stalo, jen jsem to zaobalila.
Ale Sirius se mnou už nemluvil. Od té epizodky s kostí jsem od něj nic neslyšela. Snažila jsem se, mluvila na něj, ale on se na mě jen vyčítavě díval a nakláněl hlavu. Možná, že navěky zůstane psem. Jak řekla Sybila. Ani stín lidského.
Po dvou týdnech a týden před vánocemi, když Gavinův dopis dorazil.
Princezno,
Co tě to napadlo? Jistěže je na našem oddělení takových materiálů spousta, ale víš, že i je nemůžu jen tak poslat. Vlastně jsem ani nepochopil co jsi to v tom svém psaní blekotala. Jen jednu radu ti můžu dát : Co takhle Žabí princ? Ne sranda, rozhodně zkusím najít něco co by ti v tom tvém úkolu pomohlo. Zítra se vracím do Anglie. Pokud by jsi chtěla něco poslat, odešli to k nám.
Gavin
Hahaha, někdy ho opravdu miluju. Vtipnej až za hrob. Zmačkala jsem dopis do kuličky a vztekle s ním mrštila o zeď. Blacka přivedla Carolin.

"Seděl přede dveřmi," řekla. On mi jako vždycky vyskočil na postel a stulil se tam do klubíčka. Sklesle jsem si sedla na židli. Copak už nám opravdu nezbývá žádná naděje?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nel-ly Nel-ly | 18. března 2010 v 18:49 | Reagovat

Od začátku mi přišlo divný, že si toho James nevšiml... ale je prostě trochu pomalejší no... :-( :D
Zajímavá kapitola... i když bych brala delší :-D  každopádně už bys mohla zase začít rozmotávat nemyslíš? to že se tahle povídka vymyká normálu je jasná věc, ale představa, že skončí jako pes je přeci jen děsivá

2 Baty (omrzliny.blog.cz) Baty (omrzliny.blog.cz) | Web | 18. března 2010 v 19:55 | Reagovat

Ahoj, díky moc za to, že ses mě u gildy avatar zastala :) Jsme ti moc vděčná :)

Ps: Máš nádherný design

3 Simia Simia | Web | 18. března 2010 v 21:11 | Reagovat

Ach. Co se to děje? Jsem tak blbá, nebo mě tak šíleně trestně napínáš?:D
Každopádn to, co můj zavařenej mozeček pobral, bylo úžasný. Prostě... Já tuhle povídku takříkajícně žeru:D
Ale byla fakt krátká. To chce rychle další na napravení, nemyslíš?:D
A ta animačka či co to je(prostě vobrázek, no:D) je perfektní:D

4 Jaune Jaune | Web | 19. března 2010 v 21:24 | Reagovat

žabí princ? tak přiznávám, že něco takového mě nenapadlo :D:D asi budu ještě pomalejší, než James...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama